Téma „kdo začne“ se tu už párkrát objevilo – podle mě je absolutně přeceňované, ale velmi často mezi lidmi vězí jak urputně zaseknutá kůstka v krku. Podstata úvah „Tak tentokrát teda JÁ začínat nebudu, ani náhodou!“ vyvěrá z ega, ne ze srdce. Protože ve výsledku, ať už jde o výsledek dobrý či špatný, je to úplně „srdečně“ jedno. Je to fakt fuk. Navíc se často toto téma v nespokojených vztazích objevuje v kombinaci s principem jasnovidectví, tedy že „on/ona na to má ještě ke všemu přijít přece sám/sama, přece s tím nebudu začínat ZASE JÁ!“ Přesvědčení je to celkem hojné a bohužel často zbytečně brání rozkvětu.
K otázce, kdo má se změnou začít a kdo se přidat, mám přesně jeden pár poznámek.
Kdo s tím má jako první problém?
Začít má prostě ten, kdo to z partnerů začne první pociťovat jako problém. To už tu sice v jednom článku o iniciátorství změn bylo, ale ještě jednou a trochu jinak. Je to poměrně jednoduché pravidlo, které celkem dá rozum. Protože když někomu začne něco vadit, začne to sledovat, začne se o to zajímat a jestli je aktivní povaha, začne rovnou i přemýšlet o tom, co by se s tím z jeho pohledu dalo asi tak dělat. A když ten dotyčný má zájem něco změnit a má k tomu už i dost potřebných příkladů a informací, tak proč bude dalších x měsíců nebo roků čekat, až na to ten druhý „přijde sám“? Co když na to nepřijde? Co když na to nepřijde ne proto, že vás ignoruje a nemá rád, ale prostě proto, že to pro něj zrovna není, nebylo a nikdy nebude téma k přemítání a řešení? Chápete, co tím chci říct? Vykašlat se na hru „kdo začne“ je naprosto praktický přístup, který vám oběma ušetří čas!
Dělba práce
A teď další mimořádně jednoduché a praktické pravidlo, na které jsem narazila v podcastech Michaely Boehm, populární poradkyně v oblasti vztahů, intimity a sexuality z dalekého a ještě populárnějšího Hollywoodu. Její pohled mi přijde skvělý.
V dobrém fungujícím vztahu platí, že to, v čem je jeden nebo druhý z partnerů přirozeně dobrý, ten ať to dělá.
Týkalo se to tedy konkrétně dotazu na iniciování erotického kontaktu, ale iniciace jako iniciace, na tom vlastně nesejde. Podle ní je to takto jednoduché. Jste dobrý/á v iniciování erotických povyražení? Vemte si to na triko a nebrblejte, že „ona nikdy nezačne“. Jste jemnocitnější na komunikační záležitosti? Dávejte najevo přešlapy svého parťáka, koučujte a učte ho, že např. i nepříjemným tónem nebo pitomým vtipem vás může zranit. Umíte zařídit všechno možné rychlostí blesku? Tak si vezměte na starost organizační záležitosti rodiny a nekoulejte očima, že ten druhý něco zařídil špatně a je „nemožný“. Dokážete jako žena všechno leccos opravit, ale podle vás by to „měl dělat muž, aby nepřišel o mužnost“? Žijete v moderním světě, na klasické role se už dávno nehraje – směle opravujte a oceňte mužnost svého muže jinak. Nebo naopak jako žena skoro pořád vaříte, protože prostě vaříte skvěle a přece nechcete být v očích ostatních ta „hospodyňka“? A proč ne? Na sterotypy i nestereotypy se můžete vykašlat a žít prostě tak, jak je to pohodlné a vám příjemné.
Právě tak na změny a začátky je někdo víc nátura a někdo méně. Někdo je podnikavější, někdo má rád své staré známé teplé místečko. A nezřídka se stává, že tak trochu protiklady se k sobě přitahují. Asi by to nemělo být příliš extrémní, ale jinak to vůbec není na škodu. Právě i díky tomu mají dlouhodobé vztahy a rodinné uspořádání mnoho praktických výhod. Není to vlastně nic jiného, než stará dobrá efektivní dělba práce.
Jestli vás téma „kdo začne se změnou“ zrovna pálí, mrkněte i do starších článků. V jednom jsem shrnula zajímavá doporučení dr. Johna Gottmana, který vychází z dlouholetých výzkumů, druhý je takový více motivační povídání o odvaze. Protože odvážnému láska i štěstí přeje!
Pro angličtináře ještě odkaz na ty zmiňované zajímavé podcasty Michaely Boehm – hoďte ucho zde.
0 komentářů