Možná si myslíte, že v tom není rozdíl nebo že do romantického partnerského vztahu nepatří ani jedno, ani druhé. Chyba lávky. Konflikty jsou fakt velmi užitečné, jen je potřeba se naučit lépe hádat. Boj je něco jiného. Bojovat s partnerem je vysilující a žádné (dobré) řešení nepřinese.
Konflikty jsou a budou, miláčkové!
Situací, kdy na dané téma má každý z partnerů jiný názor, vidí jiné souvislosti a/nebo tomu přisuzuje jinou důležitost, těch se během dlouhodobého soužití naskytne mnoho. Konflikty pramení i z toho, že partner chtě i nechtě překročí naše hranice a my mu to potřebujeme dát najevo a bránit si je. To je naprosto normální. Když přijmeme tento fakt a naučíme se „dobře hádat“, nemáme se čeho bát. Není to asi příjemné, ale je to potřebné a stojí to za dočasné nepohodlí.
Dobré je vzít na vědomí, že každý konflikt nemusí mít své jasné řešení či kompromis. Jsou konflikty řešitelné a jsou i konflikty neřešitelné. To jsou takové, kde prostě zaujímáme každý natolik odlišný postoj, obvykle i se specifickým historickým pozadím, že dojít k jednoznačnému řešení „jednou provždy“ prostě není možné. A teď se neděste, ale takových neřešitelných konfliktů je daleko víc, než si v dobách růžové zamilovanosti myslíme. Přesto pro hladký průběh všedních dní a sílu vzájemné lásky to nemusí znamenat vůbec nic.
V rámci obou typů konfliktů je nejdůležitější dozvědět se od svého miláčka co nejvíc o jeho postoji, přístupu, pocitech nebo i událostech, které s danou věcí souvisí. To se můžete klidně dozvídat i poměrně divoce či hlasitě, a stejně to pořád není boj. (Někdy se o tom dokonce leccos dozvídají i sousedé či náhodní kolemjdoucí, a přesto konflikt nakonec uzavřete s čistým štítem.)
Pokud dokážete rozbouřené emoce včas ukočírovat a nenecháte se strhnout k destruktivní negaci (jeden z vás zavelí včas „dost“), nejspíš nakonec přece jen k něčemu kloudnému dojdete. Vždy se dá dohodnout na tom, že se v tuto chvíli nedohodneme a se vzájemnou úctou zahájíme ústup.
Stává se běžně, že se v konfliktech navzájem zraníme nebo se k sobě chováme z různých důvodů (ale i zcela bezdůvodně) úplně blbě. Naštěstí existuje institut „pokus o nápravu“, kdy můžeme negaci zastavit, jakkoliv vyjádřit snahu navázat zas spojení pozitivní, případně přímo vyjádřit lítost. Situace se téměř vždy dá vyhoupnout do pozitivna, více či méně.
Konflikty a spory, i když se na to první pohled třeba tak nezdá, vlastně vždycky přinesou něco dobrého a jako pár nás obohatí. Budeme bohatší o zkušenost a znalost sebe i našeho partnera. Stojím si za tím, že dobře ukočírovaný konflikt prohlubuje vzájemnou lásku.
Nedávno jsem četla na téma sporů velmi zajímavý rozhovor s Ianem Lesliem (viz zde DeníkN), který pozitivní vyznění konfliktů jednoznačně potvrzuje. Leslie v tomto rozhovoru a podrobněji pak ve své knize Conflicted – Why Arguments Are Teraring Us Apart And How They Can Bring Us Together vysvětluje, proč jsou spory tak důležité nejen v partnerských vztazích, ale na celospolečenské úrovni. Nutí nás přemýšlet, a tím podporují kreativitu a rozvoj. Zároveň vysvětluje, proč je lidé nemají rádi, je to přirozené – unést nesouhlas pro nás totiž není úplně brnkačka. Automaticky se nám v mozku aktivují ty části, které odpovídají na fyzickou hrozbu. Konfrontace různých názorů a s tím spojený pokrok lidstva přišel vlastně teprve nedávno a mozek toto nové nastavení ještě úplně nestíhá. Proto se tak divoce bráníme.
Vítězové a poražení
Boj je něco jiného než konflikt. Podstatou boje je přetahování o moc a vždy z něj má vyjít někdo jako vítěz a někdo jako poražený.
Boj nastává tehdy, když se původně možná i zcela legitimní běžný konflikt zvrhne v destrukci a nastavení „každý na vlastní pěst“. Jednomu, druhému nebo oběma jde prostě a hlavně o to, aby řešení korespondovalo do puntíku s vlastní představou. A když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Protože JÁ mám pravdu pravdoucí a jestli ještě pípneš něco proti, jsem připravený/á zadupat tě do země. JÁ chci vyhrát.
Symbolika věci je najednou taková, že „já jsem lepší než ty“ / „moje řešení je nejlepší“ / „mám silnější argumenty a vyhraju za každou cenu“.
Když ale svého miláčka fakt opravdicky milujete, nechcete z něj udělat poraženého chudáka, nechcete ho vidět na kolenou. Ona to pak vlastně není dobrá výhra. Něco jste si vynutili silou, toť vše. V opravdové lásce by měla jako záchranná brzda zafungovat úcta. Takový úplně prazákladní respekt k druhému by měl stále běžet někde na pozadí. Stejně tak jako program „jsme na to dva, jsme tým“.
„I v produktivní debatě můžete své přesvědčení hájit vášnivě, to je naprosto v pořádku. Ale musíte pamatovat na to, že hlavní pointou je, aby všichni účastníci získali hlubší pochopení situace a dopracovali se k nejlepší možné odpovědi. Pokud je vaším cílem výhra, k žádnému kolektivnímu progresu nedojde.“ Ian Leslie
Když konflikty až moc často znamenají prostý boj kdo z koho, u poraženého postupně narůstá neviditelná hromada ponížení, vzteku, zoufalství a celé bagáže negativních pocitů. Začne být ve střehu a začne se až moc chránit, zabarikáduje se. Nevědomky si zafixuje obranné mechanismy, které časem ale budou chránit nonstop a před vším. Ze vztahu se vytratí upřímnost a opravdovost. A obojí je důležité, protože dlouhodobému vztahu dodává potřebnou hloubku.
Jak se lépe hádat a ustát nesouhlas
V již zmíněném rozhovoru se uvádí i několik zásadních praktických tipů, na kterých se dá v reálných situacích stavět.
Asi tím nejzásadnějším je přijít na cokoliv, na čem se shodnete. Ideálně hned na začátku, pro ty méně pokročilé alespoň v rámci „pokusu o nápravu“. Leslie tomuto principu říká „vyjasnit si vztah“. Používají ho profesionální vyjednavači nebo mediátoři.
„Je dobré, pokud se na začátku hádky shodnete alespoň v něčem. Může to být jakýkoliv bod, jenž vás spojuje a který nemá nic společného s daným sporem. Dám vám příklad: když na místo činu přijde policejní vyjednavač, ….nejprve řekne něco ve smyslu: „Oceňuji, jak situaci zvládáš, jsem rád, že se mnou mluvíš, děkuji.“ Člověku na druhé straně se tak snaží říct, že s ním bude mluvit jako s rovnocenným, nebude se ho snažit do ničeho tlačit, nechce jej ponížit a respektuje ho. Teprve pak se může dostat k hlavnímu problému.“
Ano, patří sem i to pověstné „Dohodněme se, že se v tuto chvíli nedohodneme.“ Shodnout se také můžete na tom, že se máte rádi a není vaším cílem si ublížit, i když spolu nesouhlasíte. Vyjádření základní pozitivní shody v čemkoliv nám pomáhá překonat právě ten zakódovaný odpor k nesouhlasu.
Italská domácnost – šťastná domácnost?!
O tom, že zdrojem nespokojenosti bývá v dlouhodobých vztazích spíše hrobové ticho a vyhýbání se konfliktům, než hlasité hádky na italský způsob, se v psychologických odborných kruzích už ví. Nejeden psycholog i laik byl tímto zjištěním asi překvapen.
Leslie to shrnuje takto:
„Důvod, proč jsou tyto páry šťastnější, je, že se neustále dozvídají, co jejich partner nebo partnerka skutečně cítí. U dvojic, které se nehádají, se dlouho zdá, že je vše v pořádku, dokud se nestane něco strašného – a to proto, že o sobě navzájem nezjišťovali, co si skutečně myslí. Takový model funguje, ať už jde o páry, pracovní týmy, nebo celé komunity. Spory by měly být emocionální, protože jen tak o tom druhém zjistíte pravdu. V jistém okamžiku byste měli být schopni dát slušnost stranou a obnažit svou duši. Jak mi jednou řekl jeden psycholog: konflikt je informace. Proto je užitečný.“
Ano, přesně tak to je. Takže se klidně čas od času zhádejte. Jak sami vidíte, vůbec to není na škodu, naopak! Zkuste se na hádky dívat jako na trochu divočejší sběr informací. A s vyhodnocováním nespěchejte, nedělejte ukvapené závěry. Nechte to usadit a uvidíte, co pozitivního se z toho vyjeví.
Chcete se naučit lépe hádat? Přečtěte si další profi tipy v článku:
0 komentářů